Ptačí budky

Článek je čerpán ze stránek ptacibudka.cz

Zde můžete nalézt informace o nejběžnějších ptácích, které k hnízdění využívají budky.

Špaček obecný

Špaček obecný (Sturnus vulgaris) je známý pěvec z čeledi špačkovitých.

zdroj – www.ibc.lynxeds.com

Popis:
Dorůstá 19 – 22 cm, v rozpětí křídel měří 37 – 42 cm a váží 60 – 90 g. Je porostlý leskle černým opeřením, které ve svatebním šatě získává nápadný modravý nebo zelenavý odstín. Přes zimu se na jeho břiše objevuje husté bílé skvrnění, které je u samic zastoupeno ve větší míře. Končetiny má zbarveny růžově, zašpičatělý zobák je přes léto žlutý, u samců s modrým zbarvením u kořene, přes zimu je u obou pohlaví černý. Mladí ptáci jsou šedohnědí a dospělcům se začínají více podobat zpravidla po první zimě, jejich dobrým odlišovacím znakem však stále zůstává hnědě zbarvené opeření na určité části těla, nejčastěji na hlavě.

Špaček obecný je hlučný pták vydávající širokou paletu výrazných a melodických zvuků, dokáže imitovat i hlasy jiných druhů ptáků. Zpěv, kterým se ozývají zejména samci, tvoří řada mlaskavých, skřípavých a hvízdavých tónů. Při vábení se ozývá drsným šéér.

Rozšíření:
Domovinou špačka obecného je Evropa a západní Asie. V jižní a západní Evropě a jihozápadní Asii je stálý, severovýchodní populace jsou zpravidla stěhovavé a migrují směrem na jih a západ, zejména na Pyrenejský poloostrov a do severní Afriky. Během 19. století byl zavlečen i do mnoha jiných oblastí světa, v roce 1862 na Nový Zéland, v roce 1857 do Austrálie, roku 1890 do Severní Ameriky a téhož roku i do jižní Afriky.

Ekologie:
K životu preferuje zejména městské a předměstské oblasti, vyskytuje se však také v otevřených lesích a na travnatých plochách, jako je hospodářská půda, pastviny, či golfová hřiště. Přes léto často navštěvuje také sady a zahrady. Mimo hnízdní období je velmi společenský a ve městech, kde má dobré podmínky pro přezimování, se může vyskytovat i v několika tisíci členných hejnech, která mohou ve výjimečných případech čítat i více jak 1 500 000 jedinců.

Špaček obecný je všežravec. Požírá zejména hmyz, housenky, můry či pavouky, nejrůznější plody, semena i nektar. V některých oblastech hnízdí až třikrát do roka, často přitom využívá jedno hnízdo, které si dle potřeby upravuje. Klade 4 – 5 malých, lesklých, modře (občas i bíle) zbarvených vajec, na jejichž sezení se podílí oba rodiče. Mláďata se líhnou obvykle po 13 dnech jako slepá a neopeřená a proto jsou na rodičích zcela závislá. Na hnízdě zůstávají 3 týdny a následující 1 nebo 2 týdny jsou rodiči stále přikrmovány.

Sýkora koňadra

Sýkora koňadra (Parus major) je malý druh pěvce z čeledi sýkorovitých.

zdroj – www.ibc.lynxeds.com

Popis:

Sýkora koňadra je velká asi jako vrabec. Dorůstá délky 13,5-15 cm a váží 14-23 g. Hlavu má leskle černou, jen tváře a příuší jsou bílé. Černá barva pokračuje i na náprsenku a zužuje se do černého pruhu, který se táhne přes břicho (u samice je tento pruh tenčí a často na břiše přerušený, kdežto u samce tvoří uprostřed břicha černou skvrnu). Hřbet je mechově zelený, křídla modrošedá s výraznou bílou křídelní páskou, spodina žlutá a ocas modrošedý s bílými stranami. Zobák je silný, kuželovitý a hnědošedý, nohy šedé a duhovka hnědá. Mladí ptáci jsou bledší a mají žlutavé skvrny na tvářích, bez úplného spodního černého okraje.

Létá vlnkovitě a rychle. Hlas má velmi proměnlivý. U průměrného samce bylo zaznamenáno 32 různých druhů hlasů, ale někteří jich zvládali až 40. Mezi nejčastější patří vábení „tví-tit“ a varování „citerr“. Zpěv, kterým se ozývá již od konce zimy, je hlasitý, melodický a každý motiv je v něm opakován 2x až 3x (zvuk poslech).[1] Podle studie holandských vědců je zpěv samců ve městech hlasitější, rychlejší a kratší než zpěv samců v lesích.

Rozšíření:
Sýkora koňadra má palearktické rozšíření, zahrnující celý Palearkt od Irska až po Kamčatku a také jihovýchodní Asii, Malajsii a Indonésii. Převážně stálý druh, ptáci ze severských populací jsou částečně tažní. V Evropě patří k nejhojnějším ptačím druhům. Od 70. let 20. století jsou její stavy v naprosté většině evropských zemí stabilní a druh je proto považován za zabezpečený. Vyhledává zvláště listnaté lesy, ale žije i ve smíšených a jehličnatých porostech, stejně jako v zahradách, parcích, sadech apod.[1][4]

Výskyt v ČR:
V ČR hnízdí početně na celém území, ale se stoupající nadmořskou výškou se početnost snižuje. Nejvýše hnízdí v Krkonoších, Krušných horách a na Šumavě v 1200 m n. m., během mimohnízdních potulek však vystupuje ještě výše a objevuje se i v pásmu kleče, v době tahu přeletuje také horská sedla. Celková početnost byla v letech 2001-03 odhadnuta na 3-6 milionů párů. V ČR je převážně stálým, v případě mladých ptáků potulným druhem, který na našem území zimuje v počtu 2-4 milionu jedinců.

Hnízdění:
Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, vzácně byla zjištěna i bigamie. Páry se vytvářejí většinou nově po rozpadu zimních hejn. Velikost teritoria je variabilní a v závislosti na prostředí se pohybuje mezi 0,4-3,0 ha.

Přirozené hnízdění je v dutinách stromů, je však velmi přizpůsobivá a tak vedle běžně obsazovaných hnízdních budek může zahnízdit i na řadě jiných míst (v hromadách dříví, kovových trubkách, dutinách zdí, starých hnízdech strak a veverek, ale i v zemních děrách). Hnízdo staví samotná samice z mechu smíšeného s trávou, kořínky a lišejníky, kotlinku vystýlá trávou, rostlinným chmýřím, srstí a někdy i peřím. Stavba trvá obvykle 2-6 dnů, ale v případě prvního hnízdění může trvat i mnohem déle (až 20 dnů). Běžně hnízdí 2x ročně od dubna do července. Velikost snůšky závisí zejména na množství potravy, ale i na době hnízdění, stáří samice a dalších faktorech; obvykle čítá 7-12 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec o rozměrech 17,6 x 13,4 mm a průměrné hmotnosti 1,6 g. Snášena jsou denně, někdy také 2 vejce za 1 den, 3 vejce za 2 dny nebo naopak s jednodenní pauzou. Délka sezení je 12-17 dnů, sedí pouze samička, kterou samec krmí. Mláďata se líhnou během 1-3 dnů, jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí po 14–23 dnech. V případě 1. hnízdění jsou krmena dalších 6-8 dnů, při 2. hnízdění dvakrát déle. S rodiči setrvávají i přes zimu a ještě v prvním roce života pohlavně dospívají. Úspěšnost hnízdění je vlivem predace a počasí velmi variabilní (40-95 %), u 1. hnízdění bývá zpravidla vyšší než u 2. Pressen (Pěvci 1990: 99) uvádí z celkového počtu 3818 vajec ztráty 774 vajec a 618 mláďat a celkovou úspěšnost 36,5 %.[1] Figura (2013) u 124 hnízd zjistil jako nejčastější příčinu ztrát predaci (67 % hnízd), a to hlavně kunou, plchem lesním a strakapoudem. Úmrtnost mladých ptáků během 1. roku života je 61,1 %. Nejvyšší zjištěný věk je 15 let a 5 měsíců.

Potrava:
Na jaře a v létě se živí převážně živočišnou stravou. Hlavní složku potravy tvoří hmyz v různých vývojových stádiích, zejména pak motýli (až 62,2 %), brouci (až 64,9 %), blanokřídlí (až 45,7 %), stejnokřídlí (až 53,1 %) a dvoukřídlí (až 36,1 %), také pavouci (až 33,3 %). Na podzim a v zimě vyhledává hlavně semena (v předjaří mohou být v potravě zastoupena až 70 %, nejčastěji jde o semena slunečnice, buku a ořešáku). Může také oštipovat dužnaté plody dřevin, pupeny a listy, pít nektar a požírat drobné plže, které vyhledává kvůli obsahu vápníku v ulitách. Mláďata jsou krmena převážně housenkami motýlů (i přes 90 %), méně i jiným hmyzem a pavoukovci, někdy též semeny a plody dřevin. Dospělí ptáci mohou mláďata krmit i více než 800x (průměrně 380x) denně, čímž velmi úspěšně regulují výskyt hmyzích škůdců. Podle studie zveřejněné v roce 2007 napomohly hnízdící sýkory v jabloňových sadech ke snížení počtu housenek škůdců o celých 50 %.[6] Potravu sbírá hlavně na větvích stromů a keřů, ale i na zemi a v zimě často také na krmítkách.

O vysoké přizpůsobivosti a učenlivosti sýkory koňadry svědčí i fakt, že se v Anglii naučila rozklovávat hliníková víčka lahví s mlékem a sezobávat smetanu pod ním. Toto chování bylo poprvé pozorováno v roce 1921 a během následujících dvou desetiletích se mezi koňadrami rychle rozšířilo. V roce 2009 byla jako vůbec první pěvec pozorována při zabíjení a požírání netopýrů rodu Pipistrellus. Útočila přitom pouze na hibernující jedince, a to jen v případě nedostatku ostatní potravy. Ojediněle jsou známy i případy kanibalismu a zabití i požírání jiných druhů pěvců.

Sýkora modřinka

Sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus) je drobný sýkorovitý pěvec široce rozšířený v mírné a subarktické Evropě a západní Asii.

zdroj – www.ibc.lynxeds.com

Popis:
Jejím specifickým znakem, který ji odlišuje od podobné sýkory koňadry, je modré temeno hlavy a tmavý pruh přes oči a spodní stranu hrdla. Čelo a líce má bílé, zátylek, křídla a ocasní pera modrá, hřbet je nažloutle zelený, břišní strana těla je sírově žlutá s úzkým černým proužkem, končetiny modravě šedé a barva očí tmavě hnědá. Mladé sýkory jsou nejprve šedé se světle modrým odstínem na zádech, později získají nápadně žlutější zbarvení než jejich rodiče.

Chování:
Sýkora modřinka je stálý druh. Obývá listnaté i smíšený lesy, parky, aleje, zahrady, ale i centra větších měst. Na zimu tvoří smíšená hejna a stejně jako ostatní sýkory vyniká i tento druh neobvyklou čiperností a mnohdy při hledání potravy na větvích visí hlavou dolů. Na stromech se pohybuje kodrcavými poskoky, podobně jako šoupálkovití. Sýkora modřinka se nejčastěji ozývá nápadným „tý-tý-tý“, jako varovný zvuk používá výrazné „číír“. V přírodě se průměrně dožívá 1,5 roku.

Potrava:
Sýkora modřinka patří mezi cenné požírače rostlinných škůdců, jako jsou např. motýlí housenky, křísci nebo mšice, ačkoli na jaře ráda ožírá i mladé pupeny a listy stromů nebo různá semínka, zvláště pak slunečnicová. V zimním období si potravu ráda zpestří burskými oříšky nebo živočišným tukem v síťkách.

Rozmnožování:
Hnízdí zvláště v dutinách stromů nebo v dřevěných budkách zavěšených na stromech a ke svému hnízdu se vrací každým rokem. Pokud je její hnízdo ohrožováno, naježí chocholku na hlavě, začne vydávat syčivé zvuky a do predátora neohroženě klovat. Hnízdo si staví obvykle z mechu, peří nebo různých trav a jednu až dvě snůšky vajec klade v rozmezí mezi dubnem a květnem. Jedna snůška bývá v porovnání s jinými pěvci bohatá a obvykle čítá sedm až dvanáct bílých, načervenale skvrnitých vajec. Mláďata hnízdo opouštějí po 17-18 dnech života.

Ohrožení:
V České republice jde o běžně se vyskytující druh. Mezi lety 2001-2003 v Česku hnízdilo zhruba 0,8-1,6 milionu párů. Ani z celosvětového hlediska nepatří mezi ohrožené druhy živočichů a Světovým odborem pro ochranu živočišných a rostlinných druhů (IUCN) byla zařazena do kategorie málo dotčených druhů.

Sýkora babka

Sýkora babka (Poecile palustris, syn. Parus palustris) je malý druh pěvce z čeledi sýkorovitých (Paridae).

zdroj – www.ibc.lynxeds.com

Popis:
Je o něco menší než vrabec, dorůstá délky 11–12 cm, v rozpětí křídel měří 18–19 cm a váží 9-12 g. Svrchní část těla má šedohnědou, spodinu bělavou s hnědým odstínem patrným zejména na bocích a spodní části břicha, líce bílé a zátylek, temeno, čelo a bradu leskle černé. Zobák je černý a končetiny šedočerné. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci mají jednotvárněji zbarvené temeno a bradu, šedší odstín na svrchní straně těla a světlejší spodinu; stejně jako dospělci jsou zbarvení po přepeření v září.

Od velmi podobné sýkory lužní (P. montanus) ji lze odlišit zejména díky hlasu. Z fyzických znaků se pak jedná zejména o světlé pole v křídlech, které sýkora babka postrádá, lesklejší čepičku a menší černou skvrnu pod zobákem – žádný z těchto znaků však nelze považovat za zcela spolehlivý.

Vábí charakteristickým tvrdým „pistje“. Zpěv tvoří řada opakovaných zvuků, včetně „djep djep djep“, „ci vit ci vit“ nebo „cje cje cje“.

Rozšíření:
Sýkora babka se vyskytuje na rozsáhlém území Evropy a Asie. Její areál rozšíření sahá od severního Španělska a Pyrenejí severně po jihovýchodní Skotsko a východně až po severní Japonsko a severní a západní Čínu s širokou mezerou v západní Asii. Je zpravidla stálá, ptáci ze severní Evropy však na zimu migrují na krátké vzdálenosti. Většina ptáků se navíc celoročně zdržuje na svých hnízdištích.

Evropská populace je odhadována na 3-6 milionů hnízdících párů. Druh proto není považován za nijak ohrožený a v Červeném seznamu IUCN náleží do kategorie málo dotčených druhů.

Hnízdí převážně v nížinách, v některých oblastech však vystupuje až po 1 300 m n. m. Vyhledává přitom převážně vlhké listnaté lesy, často doubravy nebo bučiny, ačkoli se vyskytuje také ve vlhkých olšinách, na březích řek, v parcích, zahradách a sadech.

V České republice hnízdí na většině území v počtu 60-120 tisíců párů. Její populační trend na našem území je mírný pokles.

Potrava:
Na jaře a v létě se živí převážně pavouky a hmyzem, na podzim a v zimě zase hlavně semeny, které si z části ukládá do zásob, a to na nebo pod zem, mezi listy, do pařezů či pod mechy a lišejníky na stromech. Ze studie provedené v Norsku, při které byli ptáci sledováni po dobu 2 hodin a 15 minut, vyplynulo, že za pouhou 1 hodinu sledovaní jedinci sežrali 43 a naproti ukryli hned 83 semen. Tvorbu zásob lze pozorovat nejčastěji od září do konce února s vrcholným obdobím v září a říjnu.

Hnízdění:
Pohlavně dospívá již na konci 1. roku života. Je monogamní, jsou přitom známy i případy, kdy spolu jeden pár setrval celých 6 let. Ve střední Evropě hnízdí zpravidla 1x ročně od dubna do července, a to nejčastěji nevysoko v dutinách stromů, ale také ve štěrbinách ve zdech nebo v budkách, které vystýlá mechem, chlupy a peřím. V jedné snůšce je 5-9 světlých, červenohnědě skvrnitých, 16 x 12 mm velkých a zhruba 1,2 g těžkých vajec, na kterých sedí samotná samice 14-16 dnů. Samec vypomáhá až s krmením mláďat, která jsou opeřena ve věku 18-21 dnů.

Zatím nejvyšší zaznamenaný věk v Evropě činí 11 let a 11 měsíců.

Vrabec domácí

zdroj – www.ibc.lynxeds.com

Vrabec domácí (Passer domesticus) je malý zástupce čeledi vrabcovitých a nejrozšířenější žijící pták na světě,[1][2] vyskytující se na velkém území Eurasie a uměle vysazen v Americe, subsaharské Africe, Austrálii a na Novém Zélandu (viz mapka níže). Pochází pravděpodobně z Malé Asie nebo Arabského poloostrova a do Evropy se dostal již před tisíci lety.[3][1] Podobně jako kos černý se i vrabec domácí skvěle přizpůsobil životu ve městech a dnes jde o typického obyvatele oblastí obývaných člověkem, který mu poskytuje úkryt a potravu.

Popis:
Vrabec domácí se v dálce jeví jako poměrně nenápadný zavalitý pták, ale při bližším pohledu, zvláště pak na samce, jde o poměrně pestře zbarveného ptáka. Má krátký zobák, poměrně dlouhá křídla a krátký ocas. Mezi oběma pohlavími je znatelně vyvinutý sexuální dimorfismus. Samec má špinavě šedou břišní část těla, svrchní stranu hnědou v různých odstínech s černými skvrnami a jednou větší bílou v úrovni hrdla. Od samice jej rozeznáme také díky černé skvrně na hrdle a černému proužku na hrdle. Samice jsou znatelně méně nápadné, šedohnědé, svrchu tmavší. Mladí ptáci jsou zbarveni stejně jako samice. V létě mají obě pohlaví modročerný zobák a hnědé končetiny, v zimě zobák nažloutle hnědý. V České republice si jej můžeme snadno splést s menším a štíhlejším vrabcem polním, který má na rozdíl od vrabce domácího kaštanově hnědou čepičku a černou skvrnu na lících.Samice vrabce se nazývá vrabčice a mládě vrabečátko

Chování:
Vrabec domácí je stálý druh. Celoročně žije v početných, mnohdy i několikasetčlenných hejnech. Dospělci se živí především rostlinnou stravou (semeny, částmi rostlin), příležitostně krmením pro hospodářská zvířata nebo odpadky z domácnosti, mláďata krmí drobným hmyzem.

Ozývá se širokou škálou švitořivých zvuků (příklad lze vidět v hlasové ukázce níže). Tokající samec např. vydává řadu dlouhých švitořivých tónů jako „čilp čef čilp“, v období hnízdění se často ozývají dlouhým „čurr“.

Ročně má 2 až 4 snůšky. Hnízdo si staví nejčastěji pod okapy, v puklinách ve zdech nebo ve skalách, v břečťanu nebo v jiných hustých popínavých rostlinách na domech, na střešních trámech, pod taškami, na keřích, občas i ve větvích stromů. Hnízda jsou většinou neúhledná a postavená z větviček a vystlaná trávou nebo peřím. Výjimku tvoří pouze hnízda na stromech a keřích, která mají úhlednější kulovitý vzhled.

Často bývá velmi agresivní a zmocňuje se hnízd jiných druhů ptáků, zvláště pak jiřiček, břehulí nebo rorýsů. I svá hnízda si usilovně brání. Od května do srpna klade 5-6 černě skvrnitých modrobílých nebo bledě zelených vajec o rozměrech 23×15 mm. Na vejcích sedí oba rodiče po dobu 13-14 dní a mláďata opouštějí hnízdo po 17 dnech života.

Výskyt a početnost v ČR:
V České republice jej nalezneme na celém území, od nížin až po hory. Během posledních let byl v celé Evropě zaznamenán pokles vrabců domácích, v některých státech (Nizozemí, Spojené království) i značný. V letech 2001-2003 v Česku hnízdilo odhadem 2,8 – 5,6 milionu párů.

Rehek domácí

Rehek domácí (Phoenicurus ochruros) je malý tažný pták z řádu pěvců. Lidově bývá nazýván kominíček nebo čermáček.

zdroj – www.ibc.lynxeds.com

Popis:
Rehek domácí je o něco menší než vrabec, na délku měří 14 – 15 cm, v rozpětí křídel 23 – 26 cm a váží 15 – 19 g. Od jiných drobných pěvců je dobře odlišitelný díky svému výrazně zářivě oranžovému ocasu, kterým neustále kmitá. Sameček má sytě černé, místy popelavé zabarvení a bílou skvrnu na křídle. Samička je oproti samci méně nápadná, temně šedá. Mláďata mají zpočátku tmavě šedé prachové peří, později jsou tmavohnědá.

Při vábení se ozývá ostrým fit-tek-tek, zpěv má krátký, zvučný s řadou švitoření a vrzavými úseků.

Rozšíření:
Rehek domácí hnízdí v celé Evropě a na velkém území Asie. Je převážně tažný, na zimu se stahuje do jižní a západní Evropy a Afriky, odkud se do střední Evropy navrací na přelomu března a dubna. Jeho původním prostředím jsou skalnaté oblasti a lomy, dnes se však ve velkém počtu vyskytuje také ve městech a na vesnicích, méně početně i v řídkých lesích. V České republice se zdržuje až do listopadu, velmi vzácně zde setrvává po celý rok (ročně jen 5 – 10 jedinců). Stále je poměrně hojný, na českém území každoročně hnízdí v počtu 200 – 400 000 párů.

Chování:
Mimo období hnízdění se vyskytuje samostatně. Jeho potravu tvoří nejrůznější hmyz, pavouci a bobule.

Rehek si staví hnízdo v dutině budovy nebo skály z kořínků, stébel, mechu a listí, vystýlá jej peřím a chlupy. Samička snáší pět až deset světlých vajíček, na kterých sedí přibližně 14 dní. Po vylíhnutí rodiče mláďata krmí drobným hmyzem, popř. jeho larvami (motýli, brouci,…). Po 12 až 14 dnech mláďata hnízdo opouští a pár si krátce poté staví nový příbytek pro novou snůšku.

Rehek zahradní

Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) je malý stěhovaný pták z řádu pěvců.

zdroj – www.ibc.lynxeds.com

Popis:
Sameček má jasně bílé čelo, boky hlavy a hrdlo černé, horní stranu těla břidlicově namodrale šedou, spodní stranu, kostřec a ocas rezavě červené., ocasní pera kromě prostředního páru rezavé Samička je hnědavá, na spodní straně rezavá, podobná samičce rehka domácího.

Délka těla: 14 cm (asi jako vrabec)
Rozpětí křídel 20-24 cm
Hmotnost: 12-19 g

Výskyt a stanoviště:
Ve střední Evropě přilétá v první polovině dubna, odlétá v září až v první polovině října. Vyskytuje se ve světlých listnatých a smíšených lesích, zahradách a parcích, většinou v nížinách.

Potrava:
Za potravu jim slouží hmyz, který loví za letu nebo ho sbírá z listů. Živí se také pavouky a na podzim bobulemi.

Rozmnožování:
Rehek zahradní hnízdí dvakrát do roka v dutinách všech druhů stromů (rád zahnízdí i v odpovídající budce – výška 20 cm, rozměr dna 12 x 12 cm, Ø vletového otvoru 32 mm). Hnízdo může být za střešním trámem nebo ve výklenku zdi. Skládá se z kořínků, mechu a suché trávy. Začátek prvního hnízdění je v květnu, druhého koncem června. Samička snáší 5-7 jednobarevných modrozelených vajíček o velikosti 18×13 mm, na kterých sedí 13-14 dní. Po vylíhnutí rodiče mláďata krmí drobným hmyzem, popř. jeho larvami. Mláďata hnízdo opouštějí po 12 až 14 dnech. Rehci zahradní bývají častými hostiteli kukaček.

o
Zdroje textu:
– V tomto článku byl použit překlad textu z článku European Starling na anglické Wikipedii.
Dungel J., Hudec, K. (2001): Atlas ptáků České a Slovenské republiky; str. 210. Academia, Praha.
– http://cs.wikipedia.org
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Blue Tit na anglické Wikipedii a Sikora modra na polské Wikipedii.
↑ http://www.garden-birds.co.uk/information/lifespan.htm
↑ (Latinsky) Linné, C. (1758). Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Tomus I. Editio decima, reformata.. Holmiae. (Laurentii Salvii)., 190. “P. remigibus caerulescentibus : primoribus margine exteriore albis, fronte alba, vertice caeruleo.”
↑ http://www.biolib.cz/cz/taxon/id8948/
↑ Šťastný, K., Bejček, V., Hudec, K., 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice, Praha, Aventinum.
↑ http://www.iucnredlist.org/search/details.php/52113/all

↑ a b c d BWPi: The Birds of the Western Palearctic on interactive DVD-ROM (2004). BirdGuides Ltd. & Oxford University Press. ISBN 1-898110-39-5.(anglicky)
↑ Jonsson, L. (1996). Birds of Europe. str. 464. Londýn, UK. ISBN 0-7136-4422-2. (anglicky)
↑ Broughton, R. K., Hinsley, S. A. & Bellamy, P. E. (2008). Separation of Marsh Tit Poecile palustris from Willow Tit Poecile montana using a bill criterion. Ringing and Migration 24, 101–103. British Trust for Ornithology. (anglicky)
↑ Parus palustris [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, [cit. 2010-12-26]. Dostupné online. (anglicky)
↑ DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2001. ISBN 9788020009272. S. 204.
↑ Jednotný program sčítání ptáků [online]. Česká společnost ornitologická, [cit. 2010-12-26]. Dostupné online.
↑ VOLKER, Dierschke. Ptáci. Praha : Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 73.
↑ Wernham, C.V., Toms, M.P., Marchant, J.H., Clark, J.A., Siriwardena, G.M. & Baillie, S.R. (2002). The Migration Atlas: movements of the birds of Britain and Ireland. str. 592-593. Londýn, UK. T. & A.D. Poyser. ISBN 0-7136-6514-9. (anglicky)
↑ a b c Marsh Tit Poecile palustris [Linnaeus, 1758][online]. British Trust for Ornithology, [cit. 2010-12-26]. Dostupné online. (anglicky)
↑ a b The Clements Checklist [online]. The Cornell Lab of Ornithology, [cit. 2010-12-26]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Marsh Tit (Poecile palustris) [online]. The Internet Bird Collection, [cit. 2010-12-26]. Dostupné online. (anglicky)
↑ a b Harrap, S., & Quinn, D. (1996). Tits, Nuthatches and Treecreepers. Christopher Helm. ISBN 0-7136-3964-4 (anglicky)
↑ del Hoyo, J., Elliot, A., & Christie D. (2007). Handbook of the Birds of the World. Volume 12: Picathartes to Tits and Chickadees. Lynx Edicions. ISBN 9788496553422 (anglicky)

Zdroj fotografii : www.ibc.lynxeds.com

Phone: +420 583 301 030
Fax: datová schránka: hscfdf9
Střední odborná škola, Šumperk, Zemědělská 3
787 01 Šumperk, Zemědělská 3